Období od 11. století do třicetileté války

Od počátku 11. století se střetávají v Lužici mocenské zájmy německého, polského a českého státu. Konflikt mezi polským králem Boleslavem Chrabrým a Jindřichem II. (od 1003) skončil v Budyšíně, kterým bylo Budyšínsko připojeno jako říšské léno k Polsku. Po Boleslavově smrti a rozkladu centrální moci v Polsku bylo Budyšínsko od roku 1033 opět císařovo. V roce 1076 dostal lénem část území pozdější Horní Lužice a část Dolní Lužice (Východní Marku) český kníže a posléze král Vratislav II., jemuž se ji však nepodařilo do roku 1081/86 ovládnout. Znovu bylo území pozdější Horní Lužice připojeno k Českému státu až za Soběslava I. roku 1136 (až do roku 1253). Nedlouho poté (v roce 1268) došlo také poprvé k oddělení Zhořelecka od Budyšínska, které se pak až do konce 14. století vyvíjelo samostatně.

Dolní lužice byla v 11. - 12. století získána saskými Wettiny (podstatná část - Východní marka čili Ostmark v roce 1031), od roku 1303/04 patřila Askáncům, kteří již předtím v roce 1253 vyženili s věnem české princezny Beatrix (Boženy) Budyšínsko a Zhořelecko.

Po vymření braniborských Askánců získali území v Lužici postupně Lucemburkové: roku 1319 Budyšínsko, 1329 Zhořelecko a 1346 Lubań, které spolu s dříve českým Žitavskem vytvořily jednotný územní celek, který je pak znám od roku 1410 pod názvem Horní Lužice. V letech 1348 a 1364-1368 byla přikoupena Karlem IV. k České koruně Dolní Lužice (trvale 1373), již roku 1356 začleněná do rámce Zemí České koruny a do čela markrabství byl postaven fojt, od počátku 16. století byli jmenováni fojtové dva.

Významné postavení v rámci lužice mělo Šestiměstí.

Dolnolužické markrabství bylo v roce 1445/62 trvale ochuzeno o Chotěbuz s širším okolím (území získal braniborský kurfiřt). V letech 1469-1490 držel obě lužice spolu se Slezskem a Moravou) jako korunovaný český král Matyáš Korvín. Po jeho smrti znovu tvořily součást Zemí České koruny.

Zpravodajství
díky, wikipedie! podporujeme stroke.cz podporujeme google.cz